Weekly inspiration 15

22. března 2016

12:25, vypracovávám rozbor poslední knihy z povinné četby k maturitě a upíjím ze svého již už studeného latté. Venku prší, ale tak jemně, sotva znatelně. Mám otevřené okno a dovnitř mi tedy proudí ten úžasný svěží vzduch nasáknutý deštěm. Připomíná mi letní podvečery, kdy jsem se s koženými sandály v ruce bosa procházela po ještě od sluníčka vyhřátém betonu. Vlasy mi máčel déšť a já nenalíčenou tvář nastavovala padajícím kapkám. Měla jsem promáčené všechno - a když říkám všechno, myslím i spodní prádlo. Usmívala jsem se ale na okolní svět, na kterém jsem rázem - samozřejmě mi to tak jen přišlo - byla sama. Lidé byli schovaní ve svých domovech, pod dřevěnými přístřešky na zahradě, kdekoliv, jen aby na ně nepršelo.

Vybavuje se mi i to, jak jsem takto promáčená nasedla na skútru a jela směrem k domovu, kde jsem se zabalila do ručníku, udělala si čaj a šla si sednout pod pergolu, co máme u domu. 
Miluju takové chvíle. Kdy má člověk pocit, že je jediný na světě. Jen on a příroda. A vzhledem k poloze našeho doma to není až tak těžké. Kolikrát jsem vám vyprávěla, že máme kolem jen a jen lesy, srnky, ovce, že momentálně žiji ve vesnici, kde je i s naší čtyřčlennou rodinou 25 stálých obyvatel. Ze začátku se mi to moc nelíbilo, jako správná patnáctka jsem chtěla žít ve městě, v centru dění. Už po pár měsících jsem ale pochopila, že tohle je ten správný ráj. 
Ráno otevřu okno, místo ukřičených dětí z paneláku slyším zpěv ptáků, šumění stromů, absolutní klid. Snídani si v létě vychutnávám na terase, odkud mám výhled do přírody a do naší obrovské zahrady, neruší mě zvuky veřejné dopravy, nic takového. Je to prostě jedním slovem paráda.

A tak si říkám, že to pro mě asi nebude úplně snadné, až se za pár měsíců - já, holka víc než 10 let žijící na Šumavě - přestěhuji zpátky do Prahy....

Ale tak co, život je jedno velké dobrodružství a člověk má zkoušet nové věci, poznávat nová místa, lidi.
Nejsme přece stromy, abychom celý život zůstali na jednom místě, no ne?











































4 komentáře

  1. Taky jsem vždycky chtěla do města. No a teď v něm jsem a jak ráda se vracím k našim na malinké městečko. Za domem máme hrad, louky, lesy, rybníky, prostě paráda. :) Naštěstí i když teď bydlím ve městě mám les kousek, ale už to prostě není "to ono". :)

    Days of Daysy
    :)

    OdpovědětVymazat
  2. Miluju tvoje články a tvůj přístup k životu. Podle toho, co píšeš, to vypadá, že si užíváš života a nebojíš se ho žít. To je krásné.

    OdpovědětVymazat
  3. Po maturite jsem sla do Prahy, mam rada velka mesta, ale po prvnim roce se mi Praha neskutecne - znechutila :) A presne jsem ted stastna za kazdou chvili ve svem rodnem meste a presne si vice uzivam prirody. Praha je vice mene jedina metropole u nas, ale bohuzel ve mne nezanechava to, co chci od mesta, ve kterem mam zit :) Ono je ve vysledky asi nejlepsi kombinovat mesto s prirodou. A cas a zivot ukaze, kde se clovek nakonec usadi a kde mu je nejlip.

    OdpovědětVymazat
  4. Aničko, nechceš udělat room tour formou fotek?

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD