o lásce. nebo tak něco.

13. února 2016


Mám ráda páteční večery a sobotní rána. Takový krásný čas, kdy v pátek večer neřešíte, že za 2 dny už je zase to otravné pondělí a sobotní, krásné a mlhavé ráno, kdy se budíte v bílých peřinách s pocitem, že víkend teprve začíná (a nebo je tu samozřejmě další možnost, a to ta, kterou jsem zažila dnes ráno - opocení, nervózní ani ne tak z toho, že jste zaspali, ale spíš z toho, že nestíháte, že věci nejdou podle plánu, vystřelíte z postele a zběsile se snažíte všechno stihnout... no a pak si uvědomíte, že je vlastně sobota. takže nic, díkybohu.).

...

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak se člověk v průběhu let, měsíců.. někdy i jen pár dní mění?
Strašně ráda si prohlížím svůj vlastní instagram. Tolik fotek, tolik vzpomínek a zážitků na jednom místě. A jak si tak tu svou mozaiku uplynulých dní prohlížím, dostávám se až k jaru r. 2015. A říkám si, jakou cestu jsem od těch šílených měsíců ušla.
Vzpomínám si na dny, kdy jsem byla takové malé klubíčko smutku, strachu a úzkosti. Kdy jsem potřebovala lásku, ale láska na mě kašlala. Nedostavovala se. Tahle vždy upravená dáma, s červeně nalakovanými nehty a hladce střiženým mikádem byla nejspíš někde na dovolené, tipla bych to tak na Miláno. A zásadně nezvedala telefony.
A já si tak musela pomoct sama. I bez Lásky. Pomalu jsem se učila být znovu sama sebou, ne být odrazem toho druhého, odrazem jeho návyků, jeho myšlenek. Učila jsem se být zase jenom .
Pamatuji si večery, kdy jsem ještě ve 2 ráno ležela u otevřeného okna, dívala se na hvězdy a... bylo mi nesnesitelně. Bolelo mě všechno. Duše, tělo. Díky nesnesitelné úzkosti jsem měla pocit, že se snad nemůžu ani nadechnout. Byla jsem sama. Byla jsem bez něj.
Během těchto měsíců jsem se naučila hodně věcí. Tak například:

... že lásku si člověk nemůže vynutit
... že některé věci dostaneme až ve chvíli, kdy si je přestaneme přát
... a nebo druhý případ - dostaneme je a v tu chvíli se ptáme sami sebe: chci to ještě vůbec?
... že člověk se musí naučit být sám, aby mohl být s někým jiným
... a že své jizvy nezahojíme tím, že budeme brát od někoho jiného - a nedávat nic zpět

Připadala jsem si jak malé dítě, které se učí prvním krůčkům. Snažila jsem se vytrvat, ale pády na sebe nenechaly dlouho čekat. Neustálá naivita, doufání, ponižování se k činům, které jsem nikdy dělat nechtěla. Telefonáty, pláč. A bolavé srdce.

Jak už to tak ale bývá, vždycky přijde něco, co nás donutí určitou věc ukončit, donutí nás dospět k názoru, že už nemá cenu se trápit, nemá cenu doufat v něco, co už nebude a tak dále. A že je možná lepší jít dál - protože kdoví, co nám život přinese.

A tak jsem si přestala přát, aby ses ke mně vrátil a místo toho si začala přát, abych dokázala být sama, být soběstačná a aby se časem objevil někdo, kdo mě bude mít opravdu a upřímně rád. A pro koho budu celým světem - tak jako jsem byla tenkrát pro tebe.

A světe div se, síla myšlenek začala fungovat a v mém životě se objevil On
Paní Láska se vrátila z dovolené a vrátila se jiná. Jakoby omládla. Původní přísně střižené mikádo vystřídaly vlasy krátké, zvlněné a rozverné. Rudé nehty měla odlakované, upjaté oblečení vystřídal svetr, džíny a conversky. V ruce držela papírový kelímek z CrossCafe - protože kafe ze Starbucks zásadně nepije - a hlavně, hlavně měla upřímný úsměv od ucha k uchu. Věci se začaly vracet do normálu - a možná byly ještě lepší.

Ale nebýt těch měsíců, kdy jsem se znovu učila, jak být sama sebou a umět fungovat bez někoho dalšího, by se to nestalo.
Někdy je prostě potřeba, aby si člověk prošel tím špatným, aby se mohlo dostavit to dobré.
Protože jak se říká - bez deště není slunce

12 komentářů

  1. Moc hezké :-) Láska, ta, která nedošla svého naplnění, může být velký dar. To znám :-) Pokud nedošla naplnění, poskytuje šanci objevit ještě větší poklad než ten, o kterém jsme si mysleli, že jsme o něj přišli :-) Protože my jsme ve skutečnosti o nic nepřišli. Jen jsme nepřišli tam, k tomu pokladu, kam patříme :-)))

    OdpovědětVymazat
  2. Svatá pravda, slovo od slova. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Neuvěřitelnou inspiraci a motivaci mi přinášejí tvoje články! A nemáš ani tušení, jak moc mi zrovna tenhle pomohl. :) Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
  4. krásně napsané :) souhlasím se vším a přijde mi, jako by tento článek byl o mém životě, o mě, a né o nějaké slečně, kterou ani neznám..ikdyž mi přijde, že si moj spřízněná duše..
    ..někdy si tak říkám, že co se stalo se stát mělo, kvůli tomu, aby nás to změnilo...někdy si říkám jak moc sem jiná, ne žsem bývala, a že to právě bolest z lásky bylo to, co mě změnilo..ale pak přijdou situace, chvíle, kdy si říkám že jsem pořád stejně blbá a nepoučitelná...
    ..život je k smíchu, že :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ja nemam slov. Ne, opravdu, nevím co na to říct, co k tomu dodat. Bereš mi myšlenky, beres mi slova a dáváš motivaci, inspiraci, sebejistotu...davas to, co mi chybí. Ja jsem de změnila neskutečně rychle...no, právě mi došlo, ze nemá důvod psát můj příběh, když je stejný, jako ten tvůj. Asi si mi právě promluvila do duše tak moc, že začínám věřit ve své sny a prostě věřit. Neumíš si představit mou nadšenost, když jsui mi kdysi odepsala na komentář. Přišla jsdm si, jako kdyby mi život začal dávat smysl. Ne, předtím jsem si nemyslela, ze neexistujes, ale dodalo mi to štěstí a nadeji, ze tu je člověk, který mi rozumi a nějakým způsobem i se mnou komunikuje,přesto, ze se neznáme. Takže asi bych dodala jen jedno, krátké, ale presto dosti silné slovo:DĚKUJI

    OdpovědětVymazat
  6. Krásně od srdce napsané. Dojemné a dodávající naději. Ať je už jen dobře :)
    Sweet Life with Lena

    OdpovědětVymazat
  7. Krasny. Fakt ze jo. Ja prihodne datum :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc se mi líbí, jak své články umíš podat :)

    OdpovědětVymazat
  9. Tvůj blog už čtu nějaký ten pátek a já se odhodlávám napsat ti nějaký komentář. Vždycky ale, když si začnu číst předchozí komentáře, mám pocit, že všichni už ti řekli přesně to, co mám na srdci a já bych se jen opakovala. A tak to nechávám být. Ale tentokrát už mi to nedává, a tak ti píšu, světe div se, svůj první komentář někomu na blog. Vím, že to není žádná velká věc, ale chtěla jsem abys to věděla.
    Se vší upřímností píšu, že tvé příspěvky mě dělají šťastnější, dokáží mě prostě donutit zamyslet se. Ujišťují mě, že v ničem nejsem sama. Jsem ti za to tak strašně vděčná, Aničko! Každý článek prostě vždycky pohladí na duši, ale vybrala jsem si právě tento článek, protože tu je v tu nejsprávnější dobu. Je to jako by jsi znala můj problém a prostě mi radíš, jak se s ním vypořádat. Hrozně mě tvá slova vzala za srdce, protože přesně tohle právě potřebuju. DĚKUJU TI a hodně štěstí se vším!

    OdpovědětVymazat
  10. Tenhle článek jsem si schovávala. A teď jsem ho pro změnu četla dvakrát po sobě, nasávala každé slovíčko a vstřebávala tvůj nadějeplný úhel pohledu. Tohle čtení pohladilo po duši a ukázalo mi, že ten směr, kterým se poslední dobou vydávám, je ten správný a že třeba jednou opravdu naleznu klid a štěstí, aniž bych se musela s bolavým srdcem ohlížet, zdržovat se a čekat. Děkuju.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD