metro

24. února 2016

Metro.
V metru člověk potká velkou spoustu lidí. Vždycky mě fascinovalo. Líbí se mi sedět ve vagónu, opatrně pozorovat ostatní spolupasažéry - ano, vím, že většina lidí si čte, píše něco na svém telefonu či nepřítomně kouká do země = to aby náhodou nedošlo k nějakému "trapnému" očnímu kontaktu s někým jiným - já to mám ale jinak. Dívám se kolem sebe. 
Abyste to ale nechápali špatně - nedívám se na ně proto, abych hodnotila jejich vzhled, jejich oblečení či něco takového.

Dívám se na ně z toho důvodu, že mě baví vymýšlet si příběhy. Krátit si cestu tím, že přemýšlím, co aby asi tak například mohl studovat ten pohledný Vietnamec s úžasným kabátem. Jako nejméně dalších 10 lidí ve vlaku se dívá do svého nejnovějšího iPhonu, krčí nos - tak, že se mu mezi obočím udělá malá vráska. V druhé ruce drží koženou aktovku. Co v ní asi tak má? Skripta, počítač, peněženku, malý černý iPod a dopis pro svou dívku? Nebo v ní nemá zhola nic a nosí ji s sebou jen proto, že mu jde k tomu skvělému kabátu?
Fantazíruju. 

Hodím si nohu přes nohu a dívám se dál. Postarší pár. Může jim být něco kolem šedesátky, ani ne. Ona upravená, i ve svých letech má na rtech červenou (ale stále decentní) rtěnku. Na hlavě uvázaný šátek (nejspíš proto, že dnešní vítr připomínal spíš vichřici), na sobě černý kabát a elegantní botky. On si čte noviny, na hlavě klobouk, na nose černé kostěné brýle značky RayBan. Rukou si mne pečlivě upravené fousy.
A pak přichází na scénu má představivost. 
Jak asi vypadali za mlada? Procházeli se rozkvetlou Prahou ruku v ruce, mladí, plní elánu. Každý večer co měla vystoupení se na ni chodil dívat. Z prvních řad v Národním divadle se pokaždé nechal unést tím, jak je krásná. Jak je její noha štíhlá a tak dokonalé propnutá ve figuře, kterou tvrdě trénovala den co den v tělocvičně s ostatními baletkami. Přinášel jí květiny a tleskal vestoje. Po představení se šli většinou najíst do nějaké z místních hospůdek. Ještě dnes tak rád vzpomíná na to, jak se jí při jídle z pečlivě utaženého uzlu na temeni hlavy uvolňovaly pramínky vlasů. A ona najednou byla ještě krásnější.
Muž se na svou ženu podíval, stiskl ji ruku a ona se na něj s překvapením (přece jen je jim skoro šedesát a projevovat si náklonnost na veřejnosti se už jaksi nehodí, pomyslela si) podívala. Úsměv a stisk ruky mu opětovala.

Dívám se kolem sebe. Z lidí kolem sebe čerpám snad nejvíc inspirace. Dívám se na to, co čtou. Dívám se na jejich oblečení (ano, teď si asi odporuji s tím, co jsem psala na začátku, ale beru to teď zase z jiného úhlu pohledu) - dívám se na látky, kombinace. Obdivuji jiné za odvahu, za to, že se nebojí být sami sebou a nosit si to, co chtějí - bez ohledu na to, co na to řeknou ostatní.
Těší mě lidská náklonnost. Hřeje mě u srdce obyčejná lidskost, úsměv od neznámého či neznámé. Těší mě teplá a hřejivá slova. Těší mě obyčejné a nahodilé rozhovory s lidmi, které už třeba nikdy neuvidíte. Těší mě, že dobří lidé ještě nevymřeli. 

Metro je úžasný prostředek k tomu poznávat ostatní. Nemyslím poznávat je osobně, mám na mysli dívat se. Dívat se kolem sebe a čerpat z nich (samozřejmě ne ze všech, co si budeme povídat).

A jak tedy tak sedím v té železné tubě řítící se na stanici Můstek, napadá mě myšlenka...
Jestli teď takhle někdo náhodou pozoruje mě, co si asi říká? Vymýšlí mi taky životní příběh?
 A pokud ano, jaký to asi je?

...

11 komentářů

  1. Právě jsi mi svými slovy vykouzlila slzy v očích, štěstí samozřejmě. Úžasný článek :)

    OdpovědětVymazat
  2. Wow...úžasný článek.

    OdpovědětVymazat
  3. Úplně tě chápu. Já ráda pozoruju lidi a ráda čtu z jejich tváří. Snažím se dozvědět, co se v nich zrovna děje, co asi prožívají, jaké pocity. Je to někdy zajímavé :)

    OdpovědětVymazat
  4. Tvůj článek potvrzuje, že vše je o přístupu. S čímž souhlasím. A částečně taky o zvyku. Vzpomínám si, když jsem ještě v Praze nebydlela a každý takový výlet metrem mi přišel fascinující - najednou tolik lidí oproti maloměstu. Tolik zajímavých... Zdálo se mi to jako velké dobrodružství. Po přestěhování do Prahy ta fascinace postupně ustala a metru jsem se začala spíše vyhýbat. Kvůli práci jsem se Prahou pohybovala v těch nejfrekventovanějších hodinách, spoje přecpané k prasknutí, lidé hrubí, navzájem na sebe zlí,.. začala jsem si pak mnohem víc všímat toho negativního. Ale podobné pocity jako ty mívám stále ještě občas třeba v poloprázdných linkách autobusu, kde ráda poslouchám cizí rozhovory. Přemýšlím o tom, jací ti lidé doopravdy jsou, jak se cítí, jak přemýšlí, jestli jsou šťastní. Minulý týden mě zaujal charismatický kluk, co četl Baudelaira a pak taky sympatický vozíčkář s knihou komiksů nazvanou Sex není zadarmo.

    OdpovědětVymazat
  5. To je krásný. Rozbrečela jsem se u čtení... :) děkuju Aničko.

    OdpovědětVymazat
  6. Rozhodně mám dojem, že se ve snaze udržet soukromí ostatních v hromadné dopravě odcizujeme až příliš. Na druhou stranu je dívat se a civět. Příběhy si také vymýšlím. Ale ty tvé jsou na můj vkus přeslazené. Nic proti, jen jsem cynik. A protože jsem četla dystipické knihy o ruském metru, tak často přemýšlím o tom, jaké by to bylo žít v tunelech. http://www.databazeknih.cz/knihy/metro-metro-2033-33191?c=all

    OdpovědětVymazat
  7. Pěkné, asi tě začnu sledovat :) (na blogerkách, neboj) :D

    OdpovědětVymazat
  8. Lidé jsou skvělá inspirace, někdy pro to jací byste chtěli být a někdy jací byste být nikdy nechtěli :) A s dobrou fantazií je to přímo dobrodružství :D
    Sweet Life with Lena

    OdpovědětVymazat
  9. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  10. Dělám to samé, hrozně mě totiž baví pozorovat, jak strašně odlišní a zároveň stejní všichni jsme. A zbožňuju oční kontakty s náhodnými lidmi nebo rozdávání úsměvů jen tak-pro radost!

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD