11. ledna 2016

Poslední týdny jsem byla spíš jako takové malé ustrašené zvířátko než sebejistá dívka, která ví, co chce v životě dělat a taky si za tím jde. Bála jsem se všeho. Bála jsem se maturity, bála jsem se přijímaček, bála jsem se těch miliónů testů, které nás (klasicky) během ledna čekají. Bála jsem se nadcházejících změn, bála jsem se jednoduše všeho a moje tělo ten stres opět neuneslo.

O svých problémech s krční páteří, s brněním až necítěním horních končetin a pískáním v uších jsem se vám už v článcích zmiňovala. Tyto moc milé problémy přichází ve chvíli, kdy je toho opravdu hodně a tělo se mi snaží říct dost, zpomal trochu.

A tak jsem ho poslechla. Pomineme to, že jsem pár určitých asán pomáhající na záda a krční páteř z jógy začala cvičit až ve chvíli, kdy bylo nejhůř. Jako lenoch jsem to poslední měsíce hodně odbývala (no dobře, spíš úplně), vymlouvala se na nedostatek času a pořád tu bylo nějaké to ale.

Ale stojí to za to? Není náhodou ten život až příliš krátký na to, abychom se každý den stresovali, i když jde třeba jen o takové blbosti jako jsou testy a celkově škola? Není náhodou mnohem důležitější to, zda jsme zdraví - jak psychicky, tak fyzicky, zda máme čas na věci, které nás baví, zda trávíme čas s přáteli či rodinou, zda se dokážeme zastavit a prostě jen být?

A já jsem si na tu otázku konečně odpověděla. Nestojí.
Od té doby je mi strašně fajn. Ne že bych začala zanedbávat své povinnosti, spíš naopak. Jen to beru všechno tak nějak s větším klidem. Občas mě popadne panika, chápete, takové to "jak to jen proboha všechno stihnu?!", ale pak se zase uklidním a vzpomenu si na to, co mi říká mamka. A to je, že všechno nějak dopadne a že když budu opravdu chtít, zvládnu v životě cokoliv. A tomu věřím.

Když to náhodou nevyjde, vždycky se dá najít nějaká jiná možnost, náhradní plán - který vám možná nakonec přinese ještě mnohem víc, než by vám přinesl plán původní.

Beru život s úsměvem - nebo se o to alespoň snažím. Přijímat věci takové, jaké jsou. Možná se mi něco v prvních chvílích nelíbí a nevidím na tom nic dobrého, ale léta cviku mě naučila, že na všechno se dá dívat ze dvou úhlů pohledu a že na všem se dá najít něco pozitivního. I kdyby to měla být třeba jen zkušenost (která se ale mnohdy cení ze všeho nejvíc).

Jděte si za tím, po čem toužíte, co chcete. Dělejte pro to co můžete, plňte si své sny. Jen se jimi nenechejte takzvaně přejet a nejděte přes mrtvoly.
Každý z nás potřebuje krom práce i odpočinek a chvíle, kdy prostě jen je.

6 komentářů

  1. Pár tvých pozitivních slov a hned to ve mě vyvolá něco motivujícího :)

    OdpovědětVymazat
  2. Úplně mi mluvíš z duše Aničko,poslední dobou se všeho bojím a stresuji se z toho, co bude dál. Mám za sebou příjmačky na uměleckou školu , což samo o sobě bylo hrozně stresující (nemohla jsem ani jíst,jak jsem se toho všeho bála) a zítra se dozvím výsledky,ležím vyklepaná v posteli, nejsem schopná se na nic soustředit a tak koukám na různé videa ve snaze přijít na jiné myšlenky . Napadlo mě podívat se na tvůj blog (miluji Tvé články) a vidím, že jsme na tom podobně. Přeji si ,aby toto období bylo už za námi.

    OdpovědětVymazat
  3. miluju tvůj způsob psaní! jsi strašně inspirující osobnost

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle znám. Moje tělo taky okamžitě reaguje na stres. Většinou to odnáší žaludek, ale v jednom hodně náročném období jsem si stresováním se poškodila štítnou žlázu. Rozjel se mi autoimunitní zánět, kterého se prý už nezbavím. Někdy člověk opravdu čeká na to, až přijdou zdravotní problémy, a pak teprve konečně zvolní. Je třeba si na to dávat pozor.

    OdpovědětVymazat
  5. Jseš člověk, ktery mluví opravdu u duše. Je to úžasně pozitivní, motivující a uklidňující. Ano, opravdu často nad těmito věcmi polemizuji a tohle mi dodalo sebevědomí. Děkuju ❤

    OdpovědětVymazat
  6. Moc hezky napsaný článek.. pomohl mi a pohladil po duši ve chvíli, kdy to moc potřebuji... www.ivanetta.cz/2016/01/jak-to-dopadlo-s-miminkem-se-mnou.html

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD