8. prosince 2015

Co vám budu povídat, poslední týdny vůbec nejsou jednoduché. Kdo mě sledujete na twitteru, tak asi víte, že místo šíření pozitivního myšlení jsem taková jedna velká deprese.
Ne že by to bylo dobrovolné a už vůbec to není tak, že bych si v tomhle smutnění libovala. Jen to bohužel díky okolnostem jinak nešlo (a asi pořád nejde). I když se snažím, opravdu.

K psaní něčeho na blog, jak to tak sama hezky nazývám, jelikož nikdy moc dopředu nevím, o čem to zrovna bude, se dokopávám už dobrých pár dní. Nejhorší je, že nejvíce myšlenek mám (klasicky) v tu chvíli, kdy u sebe nemám nic na psaní, nejsem u počítače a nebo prostě nemám čas - což se ostatně poslední dobou stává skoro pořád. 
A je to asi škoda, protože byste se dozvěděli hodně zajímavých věcí, hehe.

Úterní ráno, jedno z těch rán, kdy se s pocitem nervozity už budíte. Mám za sebou večer strávený s účetnictvím, hodiny doučování tohoto pekelného předmětu a stejně mám pocit, že to nedám. Usrkávám ve spěchu ranní kávu, místo obvyklé pořádné snídaně se dnes spokojím s jogurtem a mandarinkou. Vyrážím do školy. Látku si opakuji ještě v autobuse, snažím se pochopit všechny ty účty, zapamatovat si nezapamatovatelné. Na zastávce na mě čeká Milý, to aby mě alespoň během těch pár minut, co trvá cesta ke škole, naposledy podpořil. 
Přicházím do třídy, celá nervózní a s rukama se třesoucími.
...
Po pár hodinách zjišťuji, že jsem ze čtvrtletky dostala čtyřku. Opět a navzdory všemu.

Některé věci mi prostě nikdy nepůjdou. Nikdy ze mě nebude matematický génius, nikdy nebudu chápat smysl účetnictví, nikdy mě nebude bavit například chemie a ano, nikdy asi nebudu ekonomem.
(.. mé druhé zlomyslné  se mi jen směje a mezi zuby cedí "tak proč ses na tuhle školu hlásila ty huso")

Ale ne, nebudu tu psát další článek o tom, jak mě štve můj výběr školy, jak jsem díky tomu nešťastná, jak se nemůžu rozvíjet v tom, co mě baví a bla bla bla...

Já jsem se totiž během pár měsíců opět utvrdila v tom, že na škole či známkách vůbec nezáleží. Že v životě jsou mnohem důležitější věci, díky kterým bychom si měli dělat starosti nebo naopak - kterým bychom měli věnovat svou energii.
Není smyslem zničit se, věnovat všechna svá mladá léta studiu, do noci ležet v knížkách a každý den se stresovat z toho, co jak dopadne.
Nakonec to je v životě stejně o tom, kdo jak má ostré lokty, chuť dělat to, co ho baví, kdo se nebojí a možná.. možná i o tom štěstí a příležitostech, co si budeme povídat.

Jsem v posledním ročníku střední školy a už několik měsíců mám pocit, že se potřebuju hnout někam dál. Věnovat svůj čas a energii něčemu, co mi něco dává, co mě někam posouvá. Přestěhovat se do jiného města, začít další etapu svého života, vypadnout alespoň trochu z toho věčného stereotypu.

...

Za pár dní jsou vánoční prázdniny.
Vždycky jsem Vánoce milovala. Už koncem listopadu jsem nakupovala dárky, horlivě vymýšlela, čím bych tak ostatní mohla obdarovat. Balící papíry se mi doma kupily, těšila jsem se na vánoční rodinnou pohodu, na pečení cukroví, pohádky.
Letos mám ke dni 8. prosince dárků pár, ke koupi balícího papíru jsem se zatím nedostala, cukroví jsem letos taky nepekla, vánoční (a mnou jinak milované) americké písničky vypouštím, výzdoba mého pokoje se smrskla na jednu vonnou svíčku s vánočním vzorem a jednoho červeného plátěného sobíka, pověšeného na nástěnce. 
Pěkná sabotáž řekla bych, ale vzniklá tak, aniž by to byl záměr. Jednoduše jsou letos Vánoce tím posledním, co řeším a podle toho to taky vypadá.

Na ty dny volna se ale těším a dá se říct, že se k nim celkem upínám. Taková malá spása a naděje v těchto šílených školních dnech. To, že bych chtěla konečně taky sníh, už pomalu začínám vypouštět a smiřovat se s tím, že bílé Vánoce do budoucna už prostě a jednoduše nebudou. 
Těším se na dva výlety do Prahy, které nás během příštího týdne čekají. Těším se na volno, které vyplním čtením knížek, které jinak nestíhám. Těším se na to, až si s Milým udělám vánoční čaj a půjdeme se jen tak projít. Těším se na setkání s rodinou, na Silvestra (který je pro mě ale zároveň dost emotivní záležitost), na nový rok a s ním i nové začátky...

Je toho tolik, na co se dá těšit a já si musím říkat, že bude líp. Vždycky bylo.

Možná je tenhle příspěvek takový o ničem, s žádnou hlavní myšlenkou, pointou či radou na závěr. Je to možná jen takové malé vypsání se, malé sdělení alespoň hrstky mých pocitů. A já doufám, že mi to snad pro jednou odpustíte.

5 komentářů

  1. Ach Aničko,
    tak s tebou ve všem souhlasím... Za každým odstavcem jsem se přistihla jak přikyvuji.
    Potřebovala bych novou kyslíkovou bombu do života... Těšit se i na víc věcí, než "jen" na to, že si doma zapálím svíčku a na Jeho obličej...

    Jsem ráda, že v tomhle světě se najde ještě někdo, kdo se snaží žít tak, jak mu to radí srdce a ne podle nalinkovaných pravidel společnosti.

    Díky!

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, přesně taková nálada na mě poslední dobou padá, i když z úplně jiných věcí...
    Každopádně kdyby mi někdo řekl, že jsem přesně tenhle článek napsala v posledním roku na střední, až na to, že by místo účetnictví byla chemie, klidně bych tomu věřila. Jak já ji nenáviděla!
    3 roky jsem studovala vysokou jen trochu ťuknutou chemií, která mě neuvěřutelně bavila a naplňovala. A kam jsem nešla na magistra? Na VŠCHT. A i když to je vlastně peklo, miluju to tam.
    Tím bych chtěla říct, že člověk nikdy neví, co ho v životě potká a stejně, jako jsem si neuměla představit, že ještě někdy uvidím chemii, co víc, budu se jí věnovat v plné své síle, tak teď nemůžu uvěřit, že mě někdy přejde tenhle splín...
    Ale bude dobře, tak se drž!
    Verča

    OdpovědětVymazat
  3. Je to smutné, když člověk mrhá svůj drahocenný čas něčím, co je mu opravdu absolutně k ničemu - ještě si pamatuju svůj gympl a jak mi to lezlo krkem. VŠ pro mě byla osvobození (a to jsem byla jedničkářka s pár dvojkama a jednou hrozící trojkou :-)). Právě v době, kdy má člověk nejvíc energie a nejvíc elánu, tak ho školství tímhle způsobem zabíjí. Když člověk bojuje i s doučováním o to, aby nepropadl, tak je to blbý. Jinak bych se na to vykašlala, čtyřka nebo trojka. Nikdy nikoho nezajímalo, co jsem měla na gymplu na vysvědčení. Natož pak v pololetí :-) Tuším se to psalo do přihlášky na VŠ, ale když se člověk nehlásí na ekonomku, tak je to fuk :-)) Hodně štěstí! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Aničko, držím ti palce. Učení se několik hodin v kuse je poslední dobou mojí rutinní záležitostí, takže moc dobře chápu, jak to myslíš. Stále se učím a bezvýsledně, což mi pak ve finále bere dvakrát tolik energie, než jen samotné učení. Takový ten pocit, kdy si říkám, jestli má tohle hnaní se za lepším prospěchem vůbec cenu. Ale tak, jako ty se snažím myslet na to dobré, na Vánoce, na to, jak budeme pohromadě a snažím se nevšímat si, že to tak zatím vůbec nevypadá a že jsem si ani neužila vánoční zdobení domu, protože jsem zrovna psala opravnou písemku. Přeju ti všechno štěstí světa a ať je brzy líp, jsi úžasná, mám tě moc ráda.

    OdpovědětVymazat
  5. Aničko, držím ti palce. Učení se několik hodin v kuse je poslední dobou mojí rutinní záležitostí, takže moc dobře chápu, jak to myslíš. Stále se učím a bezvýsledně, což mi pak ve finále bere dvakrát tolik energie, než jen samotné učení. Takový ten pocit, kdy si říkám, jestli má tohle hnaní se za lepším prospěchem vůbec cenu. Ale tak, jako ty se snažím myslet na to dobré, na Vánoce, na to, jak budeme pohromadě a snažím se nevšímat si, že to tak zatím vůbec nevypadá a že jsem si ani neužila vánoční zdobení domu, protože jsem zrovna psala opravnou písemku. Přeju ti všechno štěstí světa a ať je brzy líp, jsi úžasná, mám tě moc ráda.

    OdpovědětVymazat

© ANNA. Design by FCD