jak jsme se vydali do Prahy za kulturou

19. prosince 2015

Páteční ráno, na budíku 4:50. Rozhrnuji závěsy, které bych ale ve skutečnosti ani rozhrnovat nemusela, díky tmě venku, která nám svou přítomností scvrkla denní světlo na 8 hodin denně, to stejně vyjde nastejno.
Mátožně se potácím z postele, myji si obličej studenou vodou - to abych se probrala - a začínám s každodenní ranní rutinou. Někdy mi přijde, že všechny ty činnosti dělám automaticky, setrvačně...
Snídám toust ze sýrem a připíjím kávu. Můžeme vyrazit! 

Dneska nás čeká již druhý výlet do Prahy za tento týden. V pondělí jsme se byli podívat do parlamentu. Výlet jsme spojili s nákupy na Vánoce aneb "Rychle sežeň poslední dárky, které ti zbývají".
.. po hodině a půl vycházím z obchodního centra přecpaného asi miliardou lidí unavená tak, jako kdybych právě absolvovala osmihodinovou směnu v práci. V rukou ale vítězoslavně držím tři tašky, z toho ani v jedné z nich nemám nic pro sebe. Úkol splněn, všechny dárky dnešním dnem nakoupeny.
S Jančou se vzájemně ujišťujeme tím, že tyhle nákupy opravdu nejsou nic pro nás, hledáme hezké místo k sezení, nakonec končíme před jedním nejmenovaným fastfoodem a dáváme si něco malého k snědku. Bez kávy, uhnané, ale alespoň sedíme.


Výlet páteční byl ale už v o něco klidnější formě. 
V 8 ráno jsme vyrazili směr Praha. Sluchátka v uších, probouzející se slunce, které svými načervenalými paprsky udělalo ten začátek dne hned o něco hezčí. Zamlžená skla, lidé kreslící svými prsty obrázky z vnitřní strany autobusu. Povídání si o všem a zároveň o ničem s mou Milou.
(Další) káva v mekáči a můžeme pokračovat dál, směr Veletržní palác.



Ve Veletržním paláci jsme si prohlédli umění všech možných století, viděli jsme spousty různých soch a obrazů, které rozhodně stáli za povšimnutí a malé zamyšlení se nad tím, co tím chtěl autor vlastně vyjádřit. Co mě ale mrzelo bylo to, že jsme neměli více času. Za hodinu se opravdu všechna čtyři patra projít nedají.
Nejvíc mě ale nadchla Slovanská epopej od Alfonse Muchy. Jde o dvacet monumentálních obrazů, na nichž pracoval v letech 1912 - 1926. Dokončený cyklus byl jako celek poprvé představen pražské veřejnosti na podzim roku 1928 u příležitosti oslav deseti let samostatnosti československého státu ve Velké dvoraně tehdy právě dobudovaného Veletržního paláce. Do těchto prostorů se nyní vrátil. Mucha chtěl těmito obrazy shrnout dějiny slovanských národů a já myslím, že se mu to povedlo dokonale.
A když jsem tam tak stála, před sebou ty obrovské obrazy, plné propracovaných detailů.. tajil se mi dech.



Po výstavě jsme se odebrali do centra, kde jsme měli možnost dojít si na oběd. Poté nás čekala výstava druhá a to konkrétně Czech Press Photo 2015.
U této výstavy podle mého ani tak nejde o fotky jako samotné, nýbrž o příběh, který vyjadřují (při slovech mé spolužačky, že tohle by přece zvládla vyfotit taky, jsem si neodpustila odpověď "tak až tady mezi nimi budeš, tak se na tvoje fotky přijdu mile ráda podívat").
Na této výstavě jsem byla podruhé, poprvé to bylo asi před dvěma lety. Tentokrát však byli hlavním tématem uprchlíci, válka a celkově nepokoje ve světě. Z některých fotek mi běhal mráz po zádech, bylo mi smutno. Ale rozhodně mě to donutilo znovu se zamyslet nad tím, co se to kolem nás děje a trochu se obávat toho, co bude dál...
Náladu mi ale zlepšily fotky v patře druhém - sportovní fotografie mě moc nebaví, tudíž jsem je prošla tak zběžně a zamířila k fotkám přírody, které se mi líbily moc.
A pokud už se tam vydáte, zkuste si vyplnit jednoduchý dotazník a zúčastnit se slosování, kdy můžete vyhrát třeba fotoaparát značky Nikon či Canon. Kdoví, třeba zrovna vy budete mít to štěstí!


vítězná fotografie od Jana Zátorského. chcete o ní vědět víc? dorazte na výstavu, která se koná hned vedle Orloje

Volný čas před divadlem jsme strávili v Bageterii na milovaných patatas, bagetách a s horkým čajem, který v tom deštivém počasí venku přišel víc než vhod. Dvě hodiny jsme si povídali o všem možném, o plánech do budoucna, o znameních zvěrokruhu, o svých cílech... byly to moc hezky strávené dvě hodiny. Určitě lépe, než kdybychom se přidali k vánočnímu shonu a zběsile běhali po nákupním centru. Toho už jsme si užili v pondělí.
Cestou zpět jsme konečně viděli stromeček na Staroměstském náměstí ve tmě, krásně nasvícený, ozdobený. Vůně svařáku a trdelníku se vznášela ve vzduchu a já v sobě konečně na malou chvíli probudila vánoční náladu.

Potom nás už čekala za dnešek kulturní událost poslední a tou bylo divadelní představení Romeo a Julie v divadle Na Vinohradech.
Šlo o nové zpracování - co nám říkali, bylo to snad teprve třetí nebo čtvrté představení vůbec.
Mně se to líbilo moc. Tento milostný a tragicky končící příběh o dvou rodech z Verony zná snad každý a jevištní pojetí bylo prostě skvělé. Známí herci, pěkné kostýmy, dialogy. 
Já odcházela z divadla nadšená - k tomu nadšení přispěl i dobrý chlebíček, který jsme si dali o přestávce, co si budeme povídat.
Ale ne, dělám si legraci. 
V divadle Na Vinohradech jsem byla již několikrát a pokaždé jsem z představení byla nadšená a ani včera tomu nebylo jinak.


Abych to nějak shrnula - páteční den ve znamení kultury byl moc fajn. Takové malé odpočinutí si od shonu kolem, od školy a učení. A taky to bylo takové menší zahájení vánočních prázdnin (i když my bohužel jdeme ještě v pondělí a úterý).
Mějte se krásně (a vy, co už máte volno, užívejte. vůbec, ale vůbec vám to nezávidím...)!

1 komentář

  1. Nádherný článek, jako vždy Aničko! Navodila jsi mi ráno plné vánoční pohody...ach.. děkuji.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD