england

17. listopadu 2015

Výlet do Anglie byl takovým mým malým setkáním s realitou, uvědoměním si spousty věcí, srovnáním si priorit a zamyšlením se sama nad sebou i nad ostatními. Jednoduše řečeno, splnil svůj účel - inspiroval mě a donutil mě přemýšlet nad tím, jak žijeme tady u nás a jak se žije tam venku.

Sobotní ráno, asi tak za 6 hodin mám odjíždět a já krom nakoupeného jídla na cestu nemám vlastně vůbec nic sbaleno. Poslední večer s Milým před mým odjezdem byl pro mě důležitější než balení ponožek a dalších nezbytností den předem. 
A tak klasicky trávím dopoledne ve svém pokoji, všude kolem mě poházené oblečení, asi milion svetrů (které později redukuji na číslo 5, protože přeci nejsem blázen, abych s sebou brala půlku své skříně), pár mini verzí kosmetických produktů, bez kterých se prostě neobejdu, dalších 5 min váhám nad tím, zda má cenu brát si s sebou knížku (knížku přibaluji, později ale zjišťuji, že jediné na co mi tam mohla být platná byla podložka pod rozviklaný stůl), snažím se dopnout kufr a hurá, po 2 hodinách balení (které jsem ale prokládala odepisováním na zprávy, vybíráním vhodné hudby a tak dále, znáte to) mám konečně hotovo.

Může se vyrazit!


Den strávený na cestě. Co může být úmornější než sedmnáctihodinová cesta autobusem? Spánek nespánek, poslouchání písniček v iPodu, které máte za celou cestu už tak ohrané, že po x hodinách přístroj s odfrknutím odkládáte a snažíte se i přes nepohodlnou a zkroucenou polohu usnout. Marně. Většina lidí je kvůli nedostatku spánku protivná, na konci cesty už mezi sebou skoro ani nemluvíme. 
Ve francouzském Calais míjíme dvojité ploty s ostnatými dráty, za nimi stany uprchlíků. Jak jsem psala - takové první menší setkání s onou realitou, u které máme v teple domova pocit, jako by se nás snad ani netýkala. Bohužel ale týká, týká se nás všech.
Na trajektu si dávám kafe ze Starbucks - fuj, kafe za 5 euro a ještě k tomu tak (teď mi to milovníci Starbucksu odpusťte) hnusný.
Většina z nás si přeje jediné a to být konečně už na místě.


Po příjezdu do Londýna nás čeká (jak řekla naše paní průvodkyně) 10 hodin na ulici. Už samotné spojení těchto slov zní samo o sobě děsivě. Nosy tedy zachumláváme do teplých šál, na nohy obouváme pohodlné tenisky a jako bezdomovci snídáme ve spěchu u autobusu.
Ale ráno je to krásné. Slunečné, teplé. Šílená cesta autobusem jako by byla rázem zapomenuta. 
Procházíme čtvrtí Greenwich, v parku pozoruji lidi, kteří jsou i o sedmé nedělní hodině ranní na nohou, většina z nich dokonce v běhu. Po 4 letech vidím konečně zase Tower Bridge, najednou se mi vybavují všechny hezké vzpomínky a na malou chvíli je mi z nich až smutno.
Smutek později zaháním sendvičem s vajíčkovou pomazánkou a zázvorovým čajem. Úspěšně.


Smutné je, že hodně lidí se zapomíná dívat kolem sebe. Věnují se hlavním památkám, které zná každý z nás z milionu fotek, které se na internetu nabízí. Ale lidé se zapomínají dívat kolem. Pozorovat ten bzukot lidí na ulicích, odlišnou kulturu, dívat se po zapadlých uličkách, které možná na první pohled tak krásné nejsou, na ten druhý v sobě ale skrývají kouzlo mnohem větší než x památek dohromady. Zapomínají se dívat po útulných kavárnách, místo toho očima hledají celosvětově známé potravinové řetězce a něco, co je jim známé a vědí, co od toho čekat.
Já jsem ale toho názoru, že člověk by měl pořád zkoušet něco nového. Ať už jde o jídlo, činnost či třeba o kousky oblečení, které jsou odlišné od toho, co nosíme normálně. Hlavně nepropadnout stereotypu.

Po celém dni konečně přijíždíme do Hastings, kde jsme po dobu celého týdne ubytováni u rodin.



Po první pořádné snídani, spánku v normální posteli a zjištění, že naše hostitelská rodina má doma takový malý zvěřinec, se ráno poprvé vydáváme do místní jazykové školy, kde nás čeká výuka.
Rozřazovací testy jsme zvládli, třídíme se do určitých skupin a začínáme.
Musím říct, že jsem strašně ráda za to, že jsme měli učitelku jakou jsme měli. Slečnu inspirativní, motivující nás nejen k mluvení anglicky, ale také k lepšímu životu a pozitivnímu přístupu k němu. Bavíme se o Pinterestu, o tom, jak píše blog, bavíme se o světových problémech, o tom, jak bychom doma využili pneumatiku a o milionu dalších věcí.

Po škole odjíždíme na malý výlet do Bodiam Castle, který mě tedy osobně moc nenadchl, ale zpříjemnila jsem si ho dobrým černým čajem a malou procházkou kolem samotného hradu.


Útesy Beachy Head byly asi tím, co se mi v Anglii líbilo nejvíc. Krajina jak vystřižená z filmu, k tomu silný vítr a zatažené nebe. Typická Anglie, nemyslíte?
Povídání si s kamarádem o všem možném, hledání mušlí a hezkých kamínků na pláži. Je mi hezky, najednou mám pocit, že sem patřím, že právě Anglie je místem, kde by mi bylo dobře a kde bych si samu sebe dokázala představit.


Pátý den našeho pobytu jsem ani jednou nevzala foťák do ruky. Za prvé nebylo moc co fotit, za druhé jsem se soustředila spíš na nákupy než na focení (hehe) a za třetí jsem si prostě chtěla užívat atmosféry jen tak, ne přes hledáček fotoaparátu.
Den šestý jsme opět strávili v Londýně. Den namáhavý a vyčerpávající. Všude davy lidí - a já, i přesto, že mám ráda velkoměsto, jsem se cítila nesvá. Najednou jsem potají zatoužila po naší malé klidné vesničce s 25 obyvateli a ovcemi vedle domu. Londýn je krásný, to spektrum lidí, které se v něm pohybuje, je něco neuvěřitelného. Lidé se všemi odstíny kůže, lidé zahalení či odhalení, lidé s barevnými vlasy, páry homosexuální, páry heterosexuální. Ale víte co se mi na něm líbí nejvíc? To, jak nikdo nikoho neřeší. Jak se tam lidé nebojí být sami sebou, nebojí se projevit.


A když už jsme u toho projevení se... z Anglie jsem si odvezla tohohle černého fešáka
(ehm, klobouk). Několik týdnů jsem se tady u nás rozhodovala, zda se k jeho koupi odvážit či ne, přece jenom ještě pořád žiju v maloměstě, kde vás za každou, byť jen malou výstřednost, jako je právě třeba klobouk, "zdrbnou" a vy se minimálně další týden můžete těšit na to, že budete předmětem všemožných řečí.

Ale já si říkám, že nějakou tu možnou pomluvu místních slečen zvládnu, protože já jsem z něj nadšená. A jak už jsem vám říkala tolikrát

Člověk by se neměl bát být sám sebou, právě naopak.

 A to je právě jedna z hlavních věcí, kterou mi ten týden strávený v Anglii dal.

10 komentářů

  1. Anglie je krásná země a Londýn je strašně různorodé město. Když jsem tam před rokem byla poprvé, stačilo vejít z jedné čtvrti do druhé a člověk měl pocit, jakoby se ocitnul v jiném městě.
    Skvělý článek, úžasné fotografie jako vždy Aničko ❤️

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní! Perfektní! Perfektní! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Celých těch 14 dní jsem s nadšením lajkovala tvé fotky a vždycky se těšila na další. Ale ještě víc jsem se těšila na článek na blogu. A konečně je tady a já hltám každé slovo. Jsi pro mě obrovskou inspirací, ty a tvůj úžasný blog. A klobouk je skvělý. Až příště budu váhat nad nákupy, vzpomenu si na tebe :)

    OdpovědětVymazat
  4. Z těch fotek jde tak neuvěřitelná atmosféra! Skvělýýý! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Krásný článek :) Anglii mám hrozně ráda, byla jsem tam zatím jednou a shodou náhod jsme byli také v Hastings, takže se mi u tvých fotek vybavila spousta vzpomínek. Co musím ale ještě napsat, že tvé fotky jsou krásné a článek se ti celkově moc povedl :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj !! také jsem tam byla, skoro stejný týden, jako ty ( to jsem já, ta, co psala, že jede na grant z eu, díky tobě, protože jsi mě inspirovala a protože jsem si díky tobě ujasnila, co je důležité a co ne :) ) a nemůžu nic jiného, než souhlasit !! Anglii jsem si neskutečně užila a zamilovala jsem se do ní. Navíc mě úplně udivilo, jak se tam lidé neřeší. 6eny nosí bláznivé rtěnky a každý si nosí, co se mu zlíbí a nikdo se nad tím nepozastavuje, navíc jsou všichni milý..... Naprosto souhlasím se vším, co jsi napsala, se setkáním s realitou, se vším. A nakonec bych chtěla říct, že mě mrzí, že tráva na seven sisters není na foťáku tak nádherně zelená, jako ve skutečnosti, my se tam, nad tím rozčilovali, jak to vidíš ty ?? :D
    Miluju tvůj blog, jsi moc nadaná a rozumná, děkuji za to.
    Hodně štěští, měj se fajn

    OdpovědětVymazat
  7. Čekání a těšení se na tento článek opravdu stalo za to.

    OdpovědětVymazat
  8. Kouzelný fotky. 😍 Jinak Anglie je opravdu místem, kam bych i já chtěla patřit. Žít si svůj sen, nikoho neřešit kvůli jeho stylu. Anglie mi dává takovou naději na lepší zítřky. Je pro mě hodně motivující. Přijdu si zde i šťastná, což je vlastně hrozně zvláštní, protože tady v Česku jsem hodně upjatá, bojím se a proto se radši učím, abych mohla odjet do té Anglie. Doufám, že se mi můj sen splní a tobě taky přeju, aby se všechny tvoje přání naplnili. ❤

    OdpovědětVymazat
  9. fotky báječné, a uplně stejně jsem tu volnost nebát se toho co si řeknou jiní vnímala v Anglii..:-) nevím ale nějak mi z toho článku připadáš smutná..

    OdpovědětVymazat
  10. Naprosto dokonalé fotky :)
    V Anglii jsem byla zatím pouze jednou a to na školním zájezdu, takže jsme furt někam spěchali, ale i tak jsem si Londýn a celou Anglii zamilovala a moc jsem si to užila. Jednou se tam chci podívat na více než 4 dny a pořádně prozkoumat i ty místní kavárny jak jsi zmiňovala.
    PS: Zbožňuju tvoje fotky ♥♥♥

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD