Co je nového? / září

18. října 2015


Půlka října a já mám teprve jeden článek. Vůbec se mi to nelíbí, že vás tímto způsobem zanedbávám, ale.. já se k tomu psaní nějak nemůžu dostat.
Ne že by nebyl čas, na věci, které člověk dělat chce, se najde čas vždycky. Ale spíš mi jaksi nezbývá energie, po všech těch dnech ve škole a pracovních víkendech.

Poslední dny jsem si ale řekla dost, musím to nějak změnit, zastavit a rozhodnout se, co je pro mě skutečně důležité. Jestli je to opravdu známka z účetnictví či to, jestli si konečně najdu po 14 dnech čas na mou Nejmilejší. Jestli si udělám konečně čas na pár cviků z jógy, která mi tolik pomáhá na má bolavá záda či jestli si udělám hezký večer s mamkou.
A tak nějak jsem zjistila, že v životě jsou vlastně důležitější úplně jiné věci, než ty, které většina z nás za důležité považuje.

Přemýšleli jste někdy nad tím, čemu svůj čas vlastně věnujeme? 
Narazila jsem včera na zajímavou větu: Život je to, co se děje, zatímco my plánujeme něco jiného.
Mnoho z nás si totiž neuvědomuje, že během toho, co se například těšíme na víkend, nemůžeme se dočkat podzimních prázdnin či se třeba jen snažíme přežít další den ve škole, život ubíhá a my marníme přítomný okamžik.

A tak jsem si řekla, že se budu snažit z každého okamžiku vytěžit co nejvíc. Vrátím se k myšlení, které jsem od září tak nějak postrádala. A to dívat se na věci z té lepší stránky.

Během září jsem si uvědomila také pár věcí...

Když neztrácíš lidi kolem sebe, nerosteš, neposunuješ se dál
Každý člověk, který je součástí našeho života, v něm má určitou úlohu. A je přirozené, že pokud člověk tu úlohu splní, není důvod, aby byl v našem životě i nadále.
Abyste to špatně nepochopili - není to tak, že bychom sami rozhodovali o tom, jestli v něm určitá osoba ještě bude nebo už je naopak čas nechat ji jít. Děje se to samovolně, kolikrát si to ani sami neuvědomíme, možná až zpětně, kdy se zamyslíme nad tím, kolik času jsme s tím člověkem dříve trávili a kolik s ním trávíme dnes.
A já jsem přišla na zajímavou věc, podle které jsem se naučila řídit; Nesnažte se tyto lidi ve svém životě držet násilím. Pokud sami cítíte, že už vám daný člověk nemá co dát a vy nemáte co dát jemu, nechte ho jít.
Je to přirozený koloběh života a nikdo z nás by kvůli tomu neměl cítit výčitky.
Pokud si tohle dokážete připustit a brát to jako fakt, bude vám líp, věřte mi.

"A cup of coffee makes everything better"
Unavená, sedící v poloprázdném autobuse na cestě domů. A jediné na co myslím je.. hrnek cappuccina z našeho domácího kávovaru (díkybohu za něj).
Kafe je to, co mě drží při životě při večerech plných učení. Kafe je lék, díky kterému jsem ráno schopná vylézt z postele a začít nějak normálně fungovat. Je to něco, nad čím se v útulné kavárně nejlíp povídá. Něco, co mě už při prvním doušku tak hezky zklidní a já mám najednou pocit, že nic není tak hrozné, jak se zprvu zdálo.
A jak tak přemýšlím.. nejsem na něm náhodou už tak trochu závislá?!

Jediný člověk, kterého potřebuješ k tomu, abys byl šťastný, jsi ty sám
Iluze, že šťastní můžeme být jen díky ostatním.. ta je - jak jsem během pár měsíců zjistila - pěkně mylná. Člověk se v prvé řadě musí naučit být šťastný sám se sebou, umět si užívat samotu, dokázat se radovat bez pomoci druhých. Štěstí je totiž stav mysli.
A tak se chumlám do deky, usrkávám horký čaj a s úsměvem na rtech pozoruji z okna mlhavou krajinu. A ano, právě v tuhle chvíli jsem šťastná.

Mám strach z budoucnosti
Když se mi vybaví slova maturita a vysoká, mám najednou takový zvláštní pocit úzkosti někde uvnitř hrudníku. Pomalu se rozlévá do celého těla, až mě pomalinku naplňuje celou. A já mám najednou chuť ukončit studium a místo nějakých přijímaček jít na plný úvazek prodávat do oddělení lahůdek v nezmiňovaném místním supermarketu (má celoroční brigáda, kdyby ještě někdo nevěděl).
Ale ne, to teď možná trochu (víc) přeháním a ano, má cílevědomost by mi to asi nedovolila, ale ten pocit strachu a úzkosti, z toho jak to všechno dopadne, je někdy nesnesitelný. Když k tomu ještě připojíme stěhování do jiného města, osamostatnění se a nutnost vydělávat si na živobytí, je mi z toho trochu mdlo.
Ale řekla jsem si, že nebudu zbabělá a všechny ty přicházející věci budu brát jako výzvu. Výzvu, kterou zvládnu!

Učím se znovu myslet pozitivně
... protože už mě fakt nebaví dny, kdy mám špatnou náladu už od samého rána. Ono kolikrát stačí třeba jen malé setkání s nepříjemným člověkem či špatná známka a člověk hned získá dojem, že bude takhle na nic celý den.
Pak jsem se ale zeptala sama sebe - To by ale byl špatným každý druhý den ne?
A to nechci. Život je příliš krátký na to, abychom se nechali vykolejit tím, že ne vždy všechno vychází podle plánu a že ne vždy je všechno krásný a úžasný. Když nad tím tak přemýšlím - to vlastně není nikdy.
Všechno je to o tom, jak se na danou věc díváme a jestli v ní navzdory všemu dokážeme najít i něco dobrého.
A když jsme u toho slovního spojení navzdory všemu, tak jsem znovu oprášila na blogu již zmiňovanou knihu se stejnojmenným názvem. Ono to půjde, zase bude dobře!

5 komentářů

  1. Já tebe a ty tvoje články tak moc zbožňuju! Jsi uchvatná a skoro každý tvůj příšpěvek ve mě něco zanechá. Takže děkuju a ať se ti ve všem daří:)

    OdpovědětVymazat
  2. článek k zamyšlení a pozastavení mých mýšlenek.. mám takové pocity dost často, a sama sebe ptám, jestli mi ta špatná nálada stojí za to...je třeba se radovat z maličkostí ne jen z naplánových věcí, jestlí víš jak to myslím:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Jaká je Tvá vysněná budoucnost a proč?
    Byla bych moc ráda kdyby jsi mi na tuhle otázku odpověděla, protože se nás na něco takového nedávno ptali ve škole a já vůbec netušila, co mám odpovědět.Zajímá mě, jak to mají ostatní.

    OdpovědětVymazat
  4. Nedávno jsem objevila tvůj blog (čisotu náhodou) a musím napsat, že jsem strašně překvapená...strašně se mi líbí tvůj styl psaní a hlavně to jak přemýšlíš. Všechno co jsi tady napsala je pravda a každý by si to měl uvědomit. Štěstí není vůbec to, co si většina myslí a to je ten hlavní důvod proč je v téhle době tolik lidí nešťasných.

    OdpovědětVymazat
  5. Musím říci, že tento článek vážně sedl. Souhlasím s každou větou a to že některé lidi musíme nechat jít a smířit se s tím je naprostý fakt, hlavně po maturitě je to denní chleba. Mam tisíc chutí se vším skončit každou chvíli, ale nakonec vezmu rozum do hrsti dam si kafe a jedu dál, tak at ti to taky vše vyjde a nevzdávej to. :)

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD